TVÁŘ TÝDNE
MEL GIBSON
Trvalo to přesně deset let (Patriot už je TAK starý) než se Mel Gibson opět vrátil do škatulky drsňáka. Od Odplaty z roku 1999 mu přibylo pár vrásek, ale o to víc mu věříte otce, který se při vyšetřování vraždy vlastní dcery nezastaví před ničím. A možná se i trochu namočí, ostatně název Na hraně temnoty vypovídá mnohé. Jedná se o celovečerní adaptaci britské minisérie, přesně jako se to loni osvědčilo s novinářským thrillerem Na dostřel. Režíroval autor předlohy a člověk zodpovědný za jedny z nejlepších bondovek (Zlaté oko a Casino Royale) - Martin Campbell. Takže komu se stýskalo po nekompromisních detektivech, naštvaném Gibsonovi a všehoschopných otcích, ten má po 96 hodinách zas jednou pádný důvod vyrazit do kina. A radši si to užijte, protože v příštím filmu si bude Gibson hrát s maňásky. Beze srandy.
Premiere,
19. 02. 2010
KARTA FILMU
Matrix Reloaded
The Matrix Reloaded, USA, 2003
Česká premiéra 22. květen. 2003
Recenze v kostce
Pokračování cyberpunkového thrilleru, ve kterém se ukáže, že stroje nejsou tak jednotné, jak by se zdálo, a probíhá mezi nimi mocenský boj o vládu nad Matrixem. Rozmáchlejší, okázalejší a méně kompaktní film, než byla jednička.
Čtenáři 
Premiere 
Hlasujte »
Režie:
Andy a Larry Wachowští
Hrají:
Keanu Reeves (Thomas A. Anderson/Neo), Carrie-Anne Moss (Trinity), Laurence Fishburne (Morpheus), Monica Bellucci (Persephone)
Scénář:
Andy a Larry Wachowští
Kamera:
Bill Pope
Hudba:
Don Davis
Distribuce:
Warner Bros, 138 min., od 12 let, 35 kopií
RECENZE PREMIERE
Napsat o původním Matrixu, že jde o "kultovní film", by bylo hrubým podceněním skutečnosti, srovnatelným snad jen s tím, nakolik agent Smith v závěru prvního filmu podcenil Neovy nově probuzené schopnosti. Tento fakt v kombinaci s obrovskou propagační kampaní dělá z Matrix Reloaded něco, co se takřka vymyká hodnocení. Navíc je možné předpokládat, že většina lidí, které celá věc alespoň okrajově zajímá, film absolvovala v prvním premiérovém týdnu, takže následující recenze vlastně přichází pět minut po dvanácté. Pokud se přesto náhodou stane, že ve chvíli, kdy tyto řádky čtete, jste Matrix Reloaded ještě neviděli, mám pro vás několik špatných a pár dobrých zpráv. (Konfrontace s vlastním názorem samozřejmě také připadá v úvahu.)
Začnu s těmi špatnými. Prvních čtyřicet minut filmu za moc nestojí. Skutečnost, že bratři Wachowští měli k dispozici o poznání větší rozpočet než v případě "prvního dílu", se negativně promítla do okázalosti, s jakou vytvářejí vzhled Sionu, posledního útočiště lidí. Celý koncept lidského přežívání v obří jeskyni dělá z úvodní části Matrix Reloaded v horším případě tuctovou sci-fi, v lepším pak něco vzdáleně podobného druhé epizodě Star Wars, což v kontextu Matrixu působí jako příslovečná pěst na oko. Celou věc pak v tomto směru završuje Morpheem moderovaná house party, již se účastní všichni obyvatelé Sionu. Přestože tzv. taneční scéna ve Spojených státech zenitu podle všeho ještě nedosáhla, takže určitý "identifikační potenciál" zmíněné sekvenci upřít nelze, jde současně o možná nejslabší okamžik celého filmu. Tou druhou špatnou (dobře, v tomto případě ne tak jednoznačně) zprávou potom je, že film je i tentokrát výrazně interpretačně otevřený, takže nás v příštích měsících opět čeká přílivová vlna popfilozofie nejrůznější úrovně.
Jestliže ale "skutečnost" - jakkoli z prvního dílu víme, že význam tohoto slova není nikdy tak jednoznačný, jak bychom si mohli myslet - nestojí za moc, návrat do simulace, který začíná výpravou za Vědmou, leccos vynahradí. Následující Neův souboj s agenty Smithy je první velkou akční sekvencí filmu. Přestože není tak efektní jako zásadní bojové scény z původního Matrixu - co naplat, moment překvapení je jednou provždy pryč - jako takový rozhodně funguje a důstojně otevírá tu část, pro niž si bude většina lidí Matrix Reloaded pamatovat. Pokud jde o adrenalinový efekt, asi nejpůsobivější je v tomto ohledu avizovaná čtvrthodinová dálniční honička, ve které Trinity s Morpheem čelí dokonce dvojímu pronásledování. Mezi pronásledovateli sice v tomto případě chybí agent Smith, jenž víceméně začal sledovat své vlastní zájmy (jeden z faktorů, díky němuž získaly linie nepřátel na pestrosti), o Weavingovy charismatické výstupy jsme ale celkově v žádném případě nezůstali ochuzeni. Postava agenta Smithe (agentů Smithů...) za čtyři roky snad ještě dozrála, kategorii charismatických záporáků navíc obohatil hédonistický, ve francouzských nadávkách si libující Merovingian. Skutečný kořen všeho zla je třeba přesto hledat v samotném jádru systému, ale jak Neo zjišťuje, se svobodnou vůlí je to ještě kapku složitější a zároveň se nic neděje bez účelu...
ORTEL: Rozmáchlejší, okázalejší a méně kompaktní než jednička, s definitivním závěrem je třeba přesto počkat do listopadu.
