TVÁŘ TÝDNE
MEL GIBSON
Trvalo to přesně deset let (Patriot už je TAK starý) než se Mel Gibson opět vrátil do škatulky drsňáka. Od Odplaty z roku 1999 mu přibylo pár vrásek, ale o to víc mu věříte otce, který se při vyšetřování vraždy vlastní dcery nezastaví před ničím. A možná se i trochu namočí, ostatně název Na hraně temnoty vypovídá mnohé. Jedná se o celovečerní adaptaci britské minisérie, přesně jako se to loni osvědčilo s novinářským thrillerem Na dostřel. Režíroval autor předlohy a člověk zodpovědný za jedny z nejlepších bondovek (Zlaté oko a Casino Royale) - Martin Campbell. Takže komu se stýskalo po nekompromisních detektivech, naštvaném Gibsonovi a všehoschopných otcích, ten má po 96 hodinách zas jednou pádný důvod vyrazit do kina. A radši si to užijte, protože v příštím filmu si bude Gibson hrát s maňásky. Beze srandy.
Premiere,
19. 02. 2010
KARTA FILMU
Veřejní nepřátelé
Public Enemies, USA, 2009
Česká premiéra 9. červenec. 2009
Recenze v kostce
Čtenáři 
Premiere 
Hlasujte »
Režie:
Michael Mann
Hrají:
Johnny Depp, Christian Bale, Channing Tatum, Emilie de Ravin, Leelee Sobieski, Billy Crudup, David Wenham, Giovanni Ribisi, Marion Cotillard, Rory Cochrane, Stephen Dorff, Lili Taylor, Shawn Hatosy, John Ortiz, Stephen Lang, Stephen Graham, Matt Craven, James Russo, Branka Katic, Jason Clarke, Christian Stolte, Geoffrey Cantor, Chandler Williams, Michael Bentt, Laurence Mason, Peter Gerety
Distribuce:
nezadán
RECENZE PREMIERE
Jeden z nejzásadnějších amerických filmařů posledních třiceti let, režisér a scenárista Michael Mann, si umanul stát se věrozvěstem digitálních technologií. Zapomenul na velkofilmový look svých opusů (třeba Posledního Mohykána a Nelítostného souboje) a vsadil na lehké a flexibilní videokamery, jejichž obraz občas připomíná záznam z narozeninové party vaší sestřenice. Odvážné experimentování mu vyšlo v Collateralu a Miami Vice, kde se digitální kamery nořily do omamných nočních reálií amerických velkoměst. Proto se rozhodl zkusit totéž i ve své nové kriminálce – tentokrát situované do 30. let minulého století, do éry Johna Dillingera. Oblíbeného gangstera, který bohatým (bankám) bral a chudým (ženám) dával.
Užitím digitální kamery se Mann dobrovolně zbavil klasické devizy všech retrofilmů: Věrné dobové atmosféry. Navzdory nákladné stylizací, navzdory stovkám statistů s klobouky a černými kabátci, neumí digitální kamera vyvolat tutéž iluzi, kvůli které si diváci zamilovali Neúplatné nebo Tenkrát v Americe a pro kterou pařili videoherní Mafii. Můžeme se ptát, zda-li by se noční přestřelky a divoké automobilové honičky „veteránů“ na tradičním 35mm materiálu leskly jako největší žánrové perly. Ale jsou to otázky veskrze zbytečné.
Mann pojal své Veřejné nepřátele prostě jinak. A to i po stránce příběhové. Kdo čekal, že se bude konat druhý Nelítostný souboj, ten může odcházet z kina řádně roztrpčen. Režisér se vydal odlišným směrem a nedovolil, aby Deppův Dillinger a Christianem Balem ztvárněný agent Melvin Purvis pořádně zkřížili své kulky (myšleno výhradně ty ocelové). Všichni strážci zákona dlí v pozadí a spíše probarvují drobnokresbu tehdejších událostí, film se věnuje hlavně Dillingerově rozvláčné cestě k nevyhnutelnému – a velmi působivému - konci. Tohle osobité stopování šarmantního gangstera může unavit svým vratkým vyprávěcím rytmem, ale i tím, že se soustředí hlavně na dobové detaily a pochybné dějové zastávky. Jejich plochost sice přehlušuje hřmotný zvuk bouchaček nebo „uchomalebný“ hudební doprovod, filmu ale nakonec nejvíc slouží absolutní charisma Johnnyho Deppa. Pokud se populární fešák zaškatulkoval jako tajtrlík Jack Sparrow z Pirátů z Karibiku, pak Veřejní nepřátelé oživují jeho jemný talent. Vejde se klidně do jednoho jediného pohledu. Ano, přesně tak se pozná herec s velkým H.
Verdikt: Klopýtavá smršť přestřelek a dobových zajímavostí zůstane ve stínu nejlepších filmů Michaela Manna. Díky alespoň za konec „pirátského“ pitvoření Johnnyho Deppa.