TVÁŘ TÝDNE
MEL GIBSON
Trvalo to přesně deset let (Patriot už je TAK starý) než se Mel Gibson opět vrátil do škatulky drsňáka. Od Odplaty z roku 1999 mu přibylo pár vrásek, ale o to víc mu věříte otce, který se při vyšetřování vraždy vlastní dcery nezastaví před ničím. A možná se i trochu namočí, ostatně název Na hraně temnoty vypovídá mnohé. Jedná se o celovečerní adaptaci britské minisérie, přesně jako se to loni osvědčilo s novinářským thrillerem Na dostřel. Režíroval autor předlohy a člověk zodpovědný za jedny z nejlepších bondovek (Zlaté oko a Casino Royale) - Martin Campbell. Takže komu se stýskalo po nekompromisních detektivech, naštvaném Gibsonovi a všehoschopných otcích, ten má po 96 hodinách zas jednou pádný důvod vyrazit do kina. A radši si to užijte, protože v příštím filmu si bude Gibson hrát s maňásky. Beze srandy.
Premiere,
19. 02. 2010
KARTA FILMU
Synecdoche, New York
Synecdoche, New York, USA, 2008
Česká premiéra 23. duben. 2009
Recenze v kostce
Scenárista a režisér Charlie Kaufman natočil film, který konkuruje nejlepším Lynchovým mozkolamům
Čtenáři 
Premiere 
Hlasujte »
Režie:
Charlie Kaufman
Hrají:
Philip Seymour Hoffman, Samantha Morton, Michelle Williams, Catherine Keener, Emily Watson, Dianne Wiest, Jennifer Jason Leigh, Hope Davis, Tom Noonan
Scénář:
Charlie Kaufman
Kamera:
Frederick Elmes
Hudba:
Jon Brion
Distribuce:
Bontonfilm
RECENZE PREMIERE
Po filmech V kůži Johna Malkoviche, Adaptace či Věčný svit neposkvrněné mysli každý pokročilejší divák ví, co se skrývá pod přívlastkem ‚kaufmanovský‘: fantazie, hra s realitou, hledání neotřelých způsobů vyprávění… Režijní debut fenomenálního scenáristy ovšem mnohé zaskočí. Ne že by zmíněné trademarky chyběly. Poprvé jsem ale měl dojem, že vedle ‚kaufmanovštiny‘ je na plátně plně přítomen i sám Kaufman. A ten se ve svém dosud nejosobnějším filmu představuje coby tvůrce, který s námi chce mluvit o strachu ze smrti, o úzkosti, o nedostatečnostech lidí, umění i lásky. Jedná se přitom opravdu o dialog; kdo se hodlá nechat filmem jenom unášet a bavit, odejde z kina asi stejně uspokojený jako člověk, jemuž místo očekávaného příběhu vrazili do ruky křížovku v cizím jazyce.
Kaufmanova hlavního hrdinu, divadelního režiséra Cadena Cotarda, potkáváme v době, kdy se mu hroutí zdraví i manželství. Malířka Arlene, zaměřená na miniaturní (a čím dál menší) formáty, záhy zmizí i s jejich čtyřletou dcerou v Berlíně, a před Cadenem se otevře dokořán životní prázdnota. Jsou tu ale další ženy, jež o dýchavičného hypochondra kupodivu jeví zájem. A pak nečekaně přijde i štědrý grant, díky kterému může konečně vytvořit své veledílo: brutálně pravdivou hru, do níž obtiskne sám sebe a jež obsáhne ‚všechno‘. V mamutím hangáru začínají herci podle jeho instrukcí hrát všední životy. A kulisy se zvolna mění v megalomanskou kopii okolního New Yorku v měřítku 1 : 1…
Kaufman nám ukazuje svět Cadenovýma očima: realita, představy a sny se slévají, dle stavu mysli se proměňují i dětské pořady v puštěné televizi nebo tváře v časopisech. Také filmový čas běží jinak, než jsme zvyklí.
Už úvodní scéna zdánlivě zachycuje jedno ráno, podrobnější zkoumání (zpráv v rádiu, novinových stránek) ale odhalí, že během ní uběhly dva měsíce ve stereotypním vztahu, kde bývají všechny snídaně stejné. Ještě rychleji se s Cadenem ztrácíme v čase poté, co se vrhne na svůj opus. „Kdy sem dostaneme nějaký publikum?“ rozčilují se herci. „Vždyť už zkoušíme sedmnáct let!“
Caden stárne a šediví. Zuby nehty se drží iluze, že získá zpátky ženu a dceru, lituje se, dělá špatná rozhodnutí. Zároveň se vytrvale snaží přenést veškeré tyto děje a vztahy do vytouženého díla – ale protože se všechno stále vyvíjí, musí pořád upravovat i svou hru. Nakonec má najatého i herce, který hraje jeho samotného (dokonce lépe, než by měl). Má také herce, který hraje onoho najatého herce. A v hangáru vyrůstá hangár, protože bez něj by přece projekce Cadenova života nebyla úplná. Dá se předpokládat, že v tom ‚umělém‘ hangáru se staví další hangár.
Jenže i kdybych detailně popsal všechny tyhle rekurzivní a jiné masáže závitů, pořád se nedostávám k jádru Kaufmanova snímku. Pomohl bych si, kdybych citoval ze slovníku definici synekdochy? Měl bych zmínit, že z názvů, jež Caden pro svou hru vymýšlí,
se asi Simulakrum hodí spíš než Infekční choroby skotu? Nebo mám psát o deníku, který jeho dcera zapomněla v Americe, ale na jehož stránkách osamělý hrdina nachází nové záznamy? O pohřbech? O následcích, o volbě vlastní smrti a o hořícím domu…?
Přiznám se bez mučení: po prvním zhlédnutí těžko hledám slova pro to, jakým způsobem se mnou Synecdocha zamávala, tím spíš, nemám-li prozrazovat až příliš z děje. Jsem si jistý, že ji uvidím znovu. Kulminující herecká/osobnostní škatulata ve finále už mě nejspíš neuvedou do takového úžasu jako napoprvé, ale aspoň mi zbude dost času na uvažování, jak to ten Kaufman udělal, že mě rozslzel až několik hodin po závěrečných titulcích.
