Hachette FilipacchiPREMIERE

TVÁŘ TÝDNE

MEL GIBSON
Trvalo to přesně deset let (Patriot už je TAK starý) než se Mel Gibson opět vrátil do škatulky drsňáka. Od Odplaty z roku 1999 mu přibylo pár vrásek, ale o to víc mu věříte otce, který se při vyšetřování vraždy vlastní dcery nezastaví před ničím. A možná se i trochu namočí, ostatně název Na hraně temnoty vypovídá mnohé. Jedná se o celovečerní adaptaci britské minisérie, přesně jako se to loni osvědčilo s novinářským thrillerem Na dostřel. Režíroval autor předlohy a člověk zodpovědný za jedny z nejlepších bondovek (Zlaté oko a Casino Royale) - Martin Campbell. Takže komu se stýskalo po nekompromisních detektivech, naštvaném Gibsonovi a všehoschopných otcích, ten má po 96 hodinách zas jednou pádný důvod vyrazit do kina. A radši si to užijte, protože v příštím filmu si bude Gibson hrát s maňásky. Beze srandy.

Premiere,
19. 02. 2010

KARTA FILMU

Smradi

SMRADI, ČR, 2002

Recenze v kostce

Manželé Šírovi se přestěhovali na vesnici, ale místo tolerance nacházejí sousedy, kteří se jen těžko vyrovnávají s romským původem jejich adoptivních dětí. Malý film, který nás přesvědčuje o tom, že bychom se měli mít rádi a že Zdeněk Tyc je moc dobrý režisér.

Čtenáři  hodnocení čtenářů:      Premiere  hodnocení Premiere:      Hlasujte  »

Režie:

Zdeněk Tyc

Hrají:

Ivan Trojan,Petra Špalková,Jan Cina, Lukáš Rejsek,Tomáš Klouda, Zdeněk Dušek

Distribuce:

Artcam

RECENZE PREMIERE

Vždycky jsem měl dojem, že režisér Zdeněk Tyc prožívá kariéru naruby. V roce 1989 natočil s pověstí největšího talentu své generace grandiózní černobílý širokoúhlý film Vojtěch, řečený sirotek, nejlepší debut posledních dvaceti let. Pak následovalo hledání v Žiletkách a nenalezení ve filmu Už, který filmová kritika odstřelila tak mohutně, že režisér málem přestal točit nadobro. Sedm let po Už a třináct let po Vojtěchovi jako by se Tycova kariéra vrátila zase na začátek - do kin přichází jeho film Smradi, který debut připomíná mnohem víc než ten jeho skutečný. Malý, levný, natočený na video. Se závažným tématem, touhou změnit svět. A o to odvážnější, že s ním přichází režisér, kterému je šestačtyřicet let...
Na Smradech mě okamžitě okouzlil naprostý nedostatek citového vydírání. Pokud vyprávíte příběh rodiny se dvěma adoptovanými romskými chlapci a jedním vlastním, musí být těžké odolat. A je-li navíc tématem filmu naše rasová netolerance, zdá se zcela nemožné, aby film nebyl vyplněn emotivními scénami, romskými dětmi trpícími pod zaťatou bílou pěstí. Jenže zaplaťpánbůh - Šírovic cikánští kluci jsou taky pěkní sígři, nepláčou, nelitují se (a občas si dokonce vzájemně nadávají do "černých hub"). Jsou jenom normálně naštvaní, že na ně chce někdo hodit rozbité sklo od auta, ve kterém jsou (tentokrát) nevinně. Nečekejte žádné vypjaté společenské drama, jakým byl Marian Petra Václava, tenhle příběh je při zemi. A tím mnohem skutečnější. Rodiče Šírovi si zpočátku nejsou tak úplně jistí tím, že jejich děti jsou tak nevinné, jak tvrdí. Jejich nervozitu umocňuje zhroucení idylických představ o životě na venkově plném rázovitých lidiček, když místo toho do jejich života vstupuje zakomplexovaný dědek, hysterická učitelka a dobře míněné rady o nerozumnosti adopce těch "jiných" dětí. Žádné drama, žádná klišé, jen obvyklá pruda. U nás rasisté nezapalují kříže, spraví to pár vymlácených oken.
Problém je v tom, že velké plátno nemá malé příběhy rádo. AČ je mi Tycův přístup jakkoli sympatický, nemohu nepřiznat, že do filmu Smradům cosi chybí. A paradoxně by právě možná méně bylo více. Režisér s kameramanem udělali všechno pro to, aby na plátně nebylo poznat, že film byl natočen na filmovou surovinu - používají dlouhé záběry, velké celky. Budují inteligentní strukturu založenou na vizuálních symbolech (jakým je most oddělující dům Šírových od vesnice) a refrénovitě se opakujících záběrech. Zkrátka chtějí mít "film". Jenže tím ztrácejí sílu dokumentu a dopouštějí se jediné falše, kterou ve Smradech najdete.

ORTEL :Velice nadprůměrná televizní hra. Do filmu jí ale něco chybí. Což ovšem nemění nic na tom, že si zaslouží vaši pozornost.

Tomáš Baldýnský, 09/2002