![]()
![]()
MEL GIBSON
Trvalo to přesně deset let (Patriot už je TAK starý) než se Mel Gibson opět vrátil do škatulky drsňáka. Od Odplaty z roku 1999 mu přibylo pár vrásek, ale o to víc mu věříte otce, který se při vyšetřování vraždy vlastní dcery nezastaví před ničím. A možná se i trochu namočí, ostatně název Na hraně temnoty vypovídá mnohé. Jedná se o celovečerní adaptaci britské minisérie, přesně jako se to loni osvědčilo s novinářským thrillerem Na dostřel. Režíroval autor předlohy a člověk zodpovědný za jedny z nejlepších bondovek (Zlaté oko a Casino Royale) - Martin Campbell. Takže komu se stýskalo po nekompromisních detektivech, naštvaném Gibsonovi a všehoschopných otcích, ten má po 96 hodinách zas jednou pádný důvod vyrazit do kina. A radši si to užijte, protože v příštím filmu si bude Gibson hrát s maňásky. Beze srandy.
Premiere,
19. 02. 2010
KARTA FILMU
, ČR, 2002

Česká premiéra 28. březen. 2002
Dva mladíci, pražští feťáci, se snaží zjistit, kdo zabil dívku, kterou jednoho dne najdou v bytě jednoho z nich.
Čtenáři
Premiere
Hlasujte »
Režie:
Milan Štaindler
Hrají:
Jan Dolanský (Jakub), Radek Kuchař (Radek), Michal Dočolomanský (Jakubův otec), Sylva Legnerová (Jakubova matka)
Scénář:
Martin Němec
Kamera:
Richard Řeřicha
Hudba:
Martin Němec
Distribuce:
Bontonfilm, 101 min., od 15 let, 17 kopií
Od roku 1994 Milan Šteindler nerežíroval celovečerní film. Natáčel reklamy, hrál divadlo a vystupoval v České sodě, filmech svých přátel a německých televizních seriálech. Za svůj druhý a po celou tu dobu také poslední film Díky za každé nové ráno dostal režisérského Českého lva, což není jediný důvod, proč Šteindlera považuji za jednoho z nejtalentovanějších českých režisérů. Během těch sedmi let se ale hodně změnilo - Šteindlerova tehdejší dvorní spoluscenáristka Halina Pawlovská se stala šéfredaktorkou a moderátorskou celebritou a rocker a malíř Martin Němec se zase naopak změnil ve scenáristu. Oba scénáře, které dosud napsal, vyvolaly mezi českými producenty velký zájem. A první z nich, Perníková věž, vytáhl Milana Šteindlera ze světa instantních polévek a chutných jogurtů a vrátil ho do světa filmu.
Příběh dvacetiletého Jakuba, feťáka a drobného dealera, který se rozhodne vyřešit a pomstít smrt své přítelkyně z dětství a velké lásky Věry, byl považován za českou variaci Trainspottingu. Balancuje na hraně sžíravé, hodně ulítlé komedie a hitchcockovského thrilleru a dá se vykládat mnoha různými způsoby. Můžete si vybrat tu depresivní rovinu a vidět skutečně zoufalý příběh kluka, kterému jeho drobné prohřešky začaly přerůstat přes hlavu a rozhoduje se za pomoci svého nejlepšího kamaráda vykoupit své viny tím, že udělá jednu velkou a správnou věc - pomstí smrt mladé dívky - aniž tuší, že pro něj už není cesty zpátky. A nebo si vyberete tu komickou polohu a dostanete našlapanou feťáckou řachandu o zkažených dětech, které perník už úplně odtrhl od reality a které se potácejí mezi absťákem a raušem a odnikud nikam. Problém filmu ale začíná tím, že se Milan Šteindler rozhodl pro střední cestu a smíchal obojí dohromady. Formálně zachoval půdorys psychologické detektivky, obsahující hloubku zoufalství člověka, který přišel o dívku, jež pro něj znamenala budoucnost plnou naděje, idealizované vzpomínky idealizující dětství, mořskou mušli jako symbol lásky a touhu po pomstě. Tenhle dramatický a občas sentimentální příběh je ale jako sendvič proložen hromádkou veselých feťáckých historek, potrhlých dialogů a veselých figurek, mezi nimiž vévodí Pepa Nos v roli bezdomovce s kočárkem. Tahle příběhová nesourodost je ještě umocňována tím, že každá postava se chová, jako by vypadla z jiného filmu. Jakub a dívka Věra jsou ztvárněni poměrně realisticky, zatímco Jakubův otec je karikatura jako z humoristického románu, která se neustále filmem pohybuje ve vestě od obleku a s lulkou v ústech. Jakubův přítel Radek je magor ve stylu britských drogových komedií, Jakubovi sousedé jsou zase typicky sklepácká křečovitá stylizace stejně jako dealer Pexeso v podání Vladimíra Marka.
Na podivnosti filmu ještě přidává jazyk, kterým se oba hlavní hrdinové vyjadřují – je sice založen na běžném feťáckém slangu, ale neuvěřitelně přehnaném a zhuštěném do komplikovaných a dlouhých vět, což - zvlášť Radka - nutí k podivnému deklamování, protože se to zkrátka nedá uhrát.
A tak ačkoli je na Perníkové věži znát, že zkušený režisér dostal do ruky originální story, přesto, že jsem se často upřímně bavil, jediné, co mi po tom filmu zbylo, je dojem roztříštěnosti. Jako bych navštívil svět, v němž nic nefunguje tak, jak by mělo. Jako bych se probudil z nějakého divného tripu.
ORTEL: Hodně nesourodý, místy vtipný i smutný film, jenž končí překvapením, které se dalo čekat.