Tarantino se vrací a po ukecaných kaskadérkách z Auto zabiják přináší o dost výživnější materiál. Brad Pitt a jeho vybíjecí židovské komando si vyšláplo na Hitlera a jeho pohůnky. Budou padat hlavy. Možná i únavou z dloooouhatánských dialogů.

Popichování stranou, nová Tarantinovka není vyprávěná na přeskáčku, odehrává se za druhé světové a nabízí tradičně efektní finále. Fanoušci Quentinových filmů z ní budou na větvi, ostatní si oproti roztahanému Autu zabiják minimálně polepší, a to i navzdory faktu, že Pancharti mají dvě a půl hodiny.

Střihačovy nůžky se opravdu mohly činit o poznání víc, ale až budete sledovat nádherně úlisného Hanse Landu, elitního lovce skrývajících se Židů, kterak v úvodní scéně psychicky rozkládá francouzského rolníka, rozhodně nebudete pošilhávat po hodinkách. Dialogy jsou hutné, dlouhé, ale vždycky se vyplatí si je poslechnout až do konce. Věčná škoda ovšem je, že slibně se rozvíjející drama o pomstychtivé blondýně, je narušováno Pittem a jeho židovskými parťáky. Ostří chlapci jsou dominantou plakátů, ale v ději spíš překážejí. Kdyby se vystříhaly všechny jejich scény, film by měl rozumné dvě hodinky a atmosféra by z něj kapala snad víc než z obou Kill Billů dohromady. Jenže Tarantino si chtěl hrát, takže Pitt se všelijak ksichtí a drmolí nepřeslechnutelných akcentem hlášky, které by mu v reálu vysloužily okamžité odhalení a rychlý konec před popravčí četou.

Na tahle pravidla se ale v comicsovém vesmíru Panchartů nehraje, což je občas ku prospěchu věci, jindy to zas přispívá ke zlověstnému skřípotu. To když z mrazivých scén s Mélanie Laurent (bohyně pomsty Shosanna) a Christophem Waltzem (Hans Landa) snímek přejde k Elimu Rothovi s baseballovou pálkou. Musí to být a odrostlejším ročníkům v tomhle kolotoči absurdit a brutalit pomohou alespoň vložené citace z filmových kultů (Leone opět dostane zabrat), případně odkazy na dobovou kinematografii. Pokud jste na ně alergičtí, užijete si alespoň poslední dvacetiminutovku, kdy logika letí z okna a Pancharti se konečně stávají třeskutě akční zábavou, kterou slibovaly trailery.

Mírnou tvůrčí nerozhodnost Tarantino maskuje perfektně zvládnutou vizuální složkou a nádhernými kulisami. Dokonce i ta kostra příběhu, obohacená o alternativní výklad dějin, mu hraje do karet a nenechává ho lacině ujíždět na banálních slovních průjmech. Všechno má svůj smysl a řád, jen je to trochu moc dlouhé a sebestředné, možná až arogantní. Nakonec ale Pitt inkasuje pár nacistických skalpů, Shosanna si přijde na své a Třetí říše se otřese v základech. Fanoušci hodnověrných válečných filmů se možná v kině sesypou, ostatní vyjdou ze sálu s úsměvem. Jeho šířka závisí na tom, jak moc máte Tarantina rádi a jste ochotni mu tolerovat prohřešky a ústřely. V Panchartech jich není málo. Naštěstí tam není málo ani toho ostatního.

Verdikt: Fandové karikatur, krátkých akčních scén, dlouhých dialogů a pomsty podávané za studena, budou v sedmém nebi. Ostatní musí chtě nechtě akceptovat, že Tarantino už ze své fascinace sebou samým asi nevyroste.