Japonské animované filmy ve své rodné zemi vydělávají stovky milionů, v Evropě jsou zatím jen zábavou pro intelektuály. To se ale začíná měnit - Disney už je na kolenou!

Ve filmu Cesta do fantazie odjíždí holčička Chihiro z lázní, které navštěvuje 8 milionů bohů, vlakem. Přichází na zastávku trčící uprostřed jezera a po chvíli přijíždí vlak do poloviny ponořený do mihotající se vody. Chihiro nastupuje do vagonu plného poloprůsvitných stínů a vydává se na cestu. Vlakem řítícím se po kolejích skrytých pod hladinou, jejichž směr můžeme nanejvýš odhadovat.
Což je mimochodem poměrně přesná metafora toho, jak na průměrného Evropana působí japonské animované filmy. Přesto se stále víc lidí v celém západním světě nadšeně vrhá pod hladinu a objevuje ten fascinující svět příběhů, vedle nichž Sněhurka bledne závistí a dějové linie Pána prstenů vyhlížejí jen průměrně košatě. Do světa "anime", do světa děvčátek, robotů a bláznů.

VLIV ATOMU NA WALTA DISNEYHO
Kultovní status japonských animovaných filmů a seriálů neudivuje nikoho víc než Japonce samotné. "Anime je pro děti a Evropany," řekl mi s trochou pohrdání hned první Japonec, s nímž jsem se kdy pokoušel zapříst rozhovor o dobrodružstvích dívenky Usagi v námořnickém oblečku, známé jako Sailor Moon. Přestože jim připadá náš zájem stejně bizarní, jako by nám připadala popularita Maxipsa Fíka mezi dejme tomu gruzínskými intelektuály, měli čas si zvyknout. Velmocí v oblasti animovaného filmu jsou od začátku 80. let a dnes jsou velmocí světovou - čtyřicet procent všech kreslených filmů a seriálů, které se v loňském roce vysílaly v hlavních amerických televizích, pocházely z Japonska, což je v zemi myšáka Mickeyho a králíka Bugse na pováženou. A totéž se děje v Německu, Francii a mnoha dalších evropských zemích.
Převaha Japonců je skutečně drtivá a už začala nutit západní producenty k zoufalým sebeobranným činům. Tak například předloňský Disneyho animovaný propadák Atlantida: Tajemná říše byl odhalen jako kopie (jak příběhová, tak vizuální) japonské animované série Nadia (pro zjednodušení a srozumitelnost japonské názvy překládáme nebo uvádíme notoricky známé anglické názvy - pozn. red.), a mnozí jsou si dokonce jisti tím, že i za příběh Lvího krále Simby měl Disney zaplatit nějakému Japonci. Konkrétně slavnému Osamu Tezukovi, jehož pětatřicet let starý animovaný seriál Král džungle o malém lvíčku Kimbovi byl vysílán i v americké televizi. Zkrátka a dobře - v animovaném filmu se dnes opakuje to, co se stalo v automobilovém průmyslu sedmdesátých let a v elektronice v letech osmdesátých. A je pomalu na čase začít se učit nějaká nová jména - tentokrát to ale nebude Toyota, Sony nebo Hitachi. Vyslovujte po mně: Osamu Tezuka, Mamoru Oshii, Rumiko Takahashi, Hayao Miyazaki. Nebudete litovat...
Pokud pomineme ty opravdové japonské animované začátky, zčásti kopie amerických animovaných grotesek a zčásti unikátní umělecká spojení animace s tradiční japonskou poezií, kaligrafií a kresbou (Yamamotova Hora, kde jsou stařeny ponechávány svému osudu z roku 1924), stojí u zrodu japonského animovaného zázraku Atom. V roce 1951 začal Osamu Tezuka vydávat comicsovou sérii (manga) o malém robotovi jménem Atom, jehož si doktor Boyton sestrojil coby náhradu za svého zesnulého syna Tobyho. Atom byl záhy přejmenován na Astroboye a stal se uznávaným zakládajícím kamenem "anime". Je sice nemožné nějak paušálně hodnotit tak pestrou produkci - anime nabízí zábavu stejně tak školním dětem (Pokémon), prepubertálním holčičkám (Sailor Moon), intelektuálům, kteří mohou vést diskuse nad katastrofickými vizemi budoucnosti lidstva ve filmech, jako je Akira či Ghost in the Shell, i zvrhlíkům, kteří propadli té nejbizarnější formě pornografie plné malých holčiček a mimozemšťanů s chapadly ve tvaru penisů známé jako hentai. Přesto můžeme už v Astroboyovi najít mnohé z toho, co nás na anime jako takovém dodnes fascinuje.

DĚVČÁTKA, ROBOTI A FANTAZIE
Pokoušíte-li se vysvětlit Japonci, proč vás i v dospělém věku ty jejich podivné pohádky tak okouzlují, musíte přiznat, že japonská imaginace a fantazie, v níž se mísí vlivy místních legend, evropské literatury a sci-fi, nemá zkrátka obdoby. Už základní téma naivního Astroboye: malý robot stvořený coby náhrada za živého chlapce, který bojuje o lásku svého stvořitele, bylo po padesáti letech Kubrickovi a Spielbergovi dobré k tomu, aby z něj uvařili celovečerák (a o tom, že nešlo o náhodu, svědčí řada příběhových podobností včetně toho, že hlavní hrdina je stejně jako Haley Joel Osment hned v druhém dílu prodán do "robocirkusu"). Ať už se díváme na drahé a skvěle animované projekty Studia Ghibli, nebo na ty nejlacinější televizní seriály, nepřestane nás překvapovat bohatost nápadů a bourání zavedených klišé. Který evropský producent kresleného seriálu pro dívky ve věku od devíti do dvanácti let by si třeba dovolil nechat na konci zemřít všechny čtyři hlavní hrdinky, jako se to stalo v Sailor Moon? Kdo příčetný by třicet let po porážce Japonska natočil pro děti seriál Vesmírný křižník Yamato, v němž armáda vyzvedne z mořského dna potopenou válečnou loď císařského námořnictva a s mírnými úpravami ji pošle do vesmíru bojovat s bílými vetřelci? Mimochodem - autor tohoto seriálu Leiji Matsumoto je podle George Lucase jedním z inspirátorů Hvězdných válek. Copak je normální, aby hlavní hrdinka dětského videofilmu Děsivý bionický muž: Totální učitel bojovala "silou svých modrých sametových kalhotek" proti řediteli školy, z něhož se vyklube zmutovaný šváb? Nebo aby námětem nesmírně oblíbené teenagerské komedie Urusei Yatsura byla invaze mimozemšťanů, kterou hlavní hrdina může odvrátit jenom tím, když se mu coby zástupci lidstva podaří vyhrát hru na honěnou a chytit za rohy sexy mimozemšťanku v tygřích bikinách? A jak je vlastně možné, že se právě v Japonsku mohl zrodit a stát hitem temný a depresivní film Akira režiséra Katsuhira Otoma, který začíná leteckým záběrem na Tokio anihilované výbuchem atomové bomby?
Originalita a bohatost námětů a zápletek jednak souvisí s tím, že absolutní většina seriálů i filmů byla nejdřív zpracována jako mnohadílný manga comics, což vyžadovalo mnoho materiálu, z nichž se v televizních a filmových verzích objevila jenom část, ale hlavně v lehké eleganci, s níž si tvůrci anime berou ty nejlepší příběhy ze všech koutů světa a přetvářejí je k obrazu svému. Jedním z vůbec nejslavnějších japonských animovaných hrdinů je charismatický zloděj Rupan III. Uvědomíte-li si úskalí japonské výslovnosti, nepřekvapí vás, že jde o pravnuka Arsena Lupina. Jedno z jeho filmových dobrodružství - Zámek Cagliostro - režíroval Hayao Miyazaki a podle Stevena Spielberga jde o jeden z nejkrásnějších dětských dobrodružných filmů všech dob. Podobně i další Miyazakiho film, Laputa: Zámek v oblacích, vychází z evropské předlohy (ano, Gulliverovy cesty), což mu však nebrání překonat svou básnivou fantastikou světa letců i Ukradenou vzducholoď od Karla Zemana a zároveň dostat do děje vraždící roboty.
Již zmíněná Akira či Ghost in the Shell Mamoru Oshiiho navíc přicházejí s dalším důkazem o tom, jak hloupý byl přezíravý postoj západních filmových kritiků k japonské animaci 80. a 90. let. Na tomhle "hnojišti kultury", jak ji s oblibou nazývali, totiž vyrostla skutečná filozofická díla. A to ze semínek, jako byl Astroboy nebo všechny ty seriály o obřích "mecha" - robotech bojujících spolu v hlubinách kosmu.
Ghost in the Shell je mrazivou úvahou na téma vztahu duše a fyzického těla: příběh umělé inteligence, která se vymaňuje ze skořápek elektronických sítí a je pronásledována policistkou Motoko, která sama má lidský jenom mozek a tělo kyborga. V dramatickém finále oba protivníci splývají v jednu bytost, která připomíná boha. V Akiře je zase vytvořen elektronický vesmír, matrix, do něhož hlavní hrdinové odcházejí žít. Oba temné a komplikované příběhy nebyly v Japonsku jen vhodným tématem k intelektuálním debatám, ale zároveň hity v multiplexech, protože publikum vyrostlo zároveň se svými tvůrci. A tak není divu, že znalci japonského anime nepovažovali Matrix za zjevení, ale za trochu nedovařené spojení těchto dvou filmů ve vizuálním hávu okopírovaném ze hry Tenchu: Stealth Assassins pro PlayStation. A ačkoli tento extrémní názor nesdílím, musím přiznat, že tak vychvalovaná komplikovanost a propracovanost vesmíru Matrixu vedle Ghost in the Shell bledne závistí...

BŮH ANIME
Ale ať už se ze spojení Motoko a počítačového programu Projekt 2501 v Ghost in the Shell vyklubce cokoli, bůh anime to nebyl. Bůh nosí baret a brýle (díky čemuž vyhlíží jako Felix Holzman) a jmenuje se Hayao Miyazaki. Nejsem to já, kdo mu nálepku boha přilepil, byli to režiséři disneyovky Legenda o Mulan Barry Cook a Tony Bancroft. A nejsou se svým obdivem sami, Steven Spielberg má chuť před Miyazakiho filmy "pokleknout", režisér Příběhu hraček John Lasseter přiznává, že když jim v Pixaru dochází inspirace, pustí si nějaký Miyazakiho film - "a funguje to".
Miyazakiho osobou se do poslední dobou tak bezútěšného světa anime vrací poezie a příroda. Haldu robotů a vesmírných křižníků, které navršili jeho předchůdci, nechal zarůst trávou, na níž si zase mohou hrát děti. Jeho filmy jsou vlastně úplným opakem všeho, na co jsme byli v anime zvyklí. Jsou brilantně animované (jednoduchá japonská animační technologie je obvykle terčem pohrdavých poznámek profesionálů celého světa) a jejich hlavním tématem není technologie, ale vztah člověka a přírody. A ať už se jedná "jen" o dětské dobrodružné filmy jako Zámek Cagliostro a Laputa: Zámek v oblacích, Donášková služba čarodějky Kiki, nebo o animovanou báseň Můj soused Totoro či nesmírně působivé filozofické dílo o souboji člověka a bohů přírody Princezna Mononoke, které se svou intenzitou může směle srovnávat s Tolkienovým Pánem prstenů, pokaždé je to filmový zázrak. Během přípravy tohoto článku jsem ve dvou dnech znovu viděl pět Miyazakiho filmů a ten zvláštní pocit čistoty a dojetí, které dokážou vyvolat, se dá jen stěží popsat. Jako když se vám vybaví sen, který se vám zdál, když jste byli malí, a když si uvědomíte, jak krásné bylo být dítětem.
"Plakal jsem, když jsem viděl Donáškovou službu čarodějky Kiki. Už je to tak - všichni talentovaní lidé, které jsem si přál mít v hraném filmu, odešli do anime," řekl Akira Kurosawa, a to je nějaká autorita. Poslední film Hayaa Miyazakiho byl do češtiny celkem nevynalézavě přeložen jako Cesta do fantazie (no jak taky přeložit originální "Sen a Chihiro duševně oddělení od sebe", že?). Ale poměrně přesně vystihuje to, co anime přineslo světu.

FOTO: Intersonic