30., 31., 32. a 33. natáčecí den

30. natáčecí den
Pan Musil je nezmar! Já myslel, že už se neukáže, a on dneska znovu nastoupil. Prej dělal úžasnej kšeft. Reklamu na piškoty, ve který hrál piškot. Takže natáčení trochu flákal, ale teď už bude dělat exkluzivně jenom pro nás až do konce natáčení. Pak po mně chtěl zase kafe, ale já mu vysvětlil, že jsem teď asistent produkce. Pan Musil se divil, jak to, tak jsem mu vysvětlil, že původní asistent je v nemocnici s otřesem mozku, a tak za něj zaskakuju, a že se jmenuju úplně stejně, takže vlastně jsem on (asistent), a proto nosim jeho kšiltovku, a ne kafe, protože musim vyřizovat různý vzkazy, který někdo někomu vzkazuje. Pak za mnou přišel nějakej komparzista a řikal, že produkční vzkazuje, že mám jít na ‚plac‘. Tak jsem ho před panem Musilem seřval, že na vzkazování jsem tady já, a on aby si hleděl svýho a čekal. Pana Musila to překvapilo tak, že mi začal vykat. Na ‚place‘ potom režisér cpal toho seřvanýho komparzistu do prvního plánu a pan Musil se ho ptal, co je na něm (komparzistovi) tak důležitýho, že musí bejt pořád v záběru. Že by se měli střídat, aby to bylo spravedlivý. Ukázalo se, že to neni komparzista, ale epizodista (to jsou herci, který jsou ve filmu vidět jenom chvilku a nikdo si je pak nepamatuje) a že to dělá jako koníček. Ve skutečnosti se jmenuje R. Geisler a je to jeden ze scenáristů, který to všechno napsali. Takže jsem udělal chybu, když jsem ho seřval, protože si mě teď bude pamatovat.



31. natáčecí den
Vypadá to, že ty filmaři, se kterejma dělám, je parta amatérů. Dneska jsme točili kino a komparz hrál diváky. Nechápu proč a pan Musil si myslí to samý. Každej film se přece v kině promítá, takže je úplně zbytečný natáčet kino, když lidi v kině už budou. Já osobně chodím do kina, abych se koukal na film. Kdyby zhasli a já musel dvě hodiny koukat do zdi, nebo mi promítali, jak se jiný lidi koukaj na mě, jak já se koukám, tak bych se cejtil podvedenej. Pan Musil řekl, že se prostě bojej (filmaři), že na to nikdo nepude, a tak si natočili záložní diváky, který budou promítat do hlediště, když budou mít v kině prázdno.



32. natáčecí den
Laura byla dneska zase nahá!!! A tentokrát se svlíkla před T. Měcháčkem (to je herec, kterej dělá klauna v Dánsku a jinde). Já myslim, že filmový prostředí lidi jenom kazí.





33. natáčecí den
Tak s tim Měcháčkem se to vysvětlilo. On hraje doktora (T. Měcháček), co není doktor, protože mu Němci zavřeli vysokou školu. Takže Laura neni žádná taková, když se před ním svlíkla. Před doktorem se musí svlíknout každej (já musím taky, i když nechci). Takže nic nepodniknu, ale doufám, že se s T. Měcháčkem náhodou nepotkám, protože tady nikde neni ordinace, kam by nebylo vidět, a já jsem strašně stydlivej. Ono stačí, že odvezli do nemocnice toho scenáristickýho epizodistu (R. Geislera), a za to si může úplně sám (R. Geisler), já jsem vůči němu opravdu nepodnik skoro vůbec nic. On (R. Geisler) se mě totiž začal vyptávat, jak to, že si nejsem tak podobnej jako minule. On (R. Geisler) je prej taky navíc výtvarník, takže má paměť na obličeje, a tak si pamatuje, jak vypadal ten správnej asistent (ten, co mám jeho kšiltovku). Tak jsem mu ukrad brejle, aby mu ten můj obličej zbytečně nevrtal hlavou, a on se praštil do hlavy, protože měl jít v jednom záběru přímo ke kameře, ale bez brejlí ji neviděl, takže rozbil M. Holmanovi (kameramanovi) ‚pětasedmdesátku‘ a odvezli ho (R. Geislera) do nemocnice se ztrátou paměti. Jeho žena (R. Geislera) chce zažalovat producenta (kterej je taky v nemocnici) za znemožnění manželskýho soužití, protože když se probral (R. Geisler) (v nemocnici), tak jí začal řikat Hermane a nutil ji, aby poslala letadla bombardovat Varšavu. Taky prej ukrad sestřičce (ne svojí, ale tý normální z nemocnice) fixu a namaloval si pod nosem takový uzounký fousky (R. Geisler), češe se na patku, vyžaduje zásadně hnědý pyžamo a neustále huláká na ostatní pacienty, aby ho zdravili s napřaženou pravačkou. M. Holman zase pro změnu nadával, že bude muset všechno točit na ‚pětapadesátku‘. Asi si potrpí na starší (M. Holman). Já na jeho místě bych točil nejradši s nějakou hezkou ‚pětadvacítkou‘ (a ‚pětasedmdesátky‘ bych se nedotk ani klackem), ale pan Musil řikal, že s ‚šestnáctkou‘ se nic z toho nedá srovnávat, a přejížděl si při tom jazykem po knírku. Z dálky to vypadalo, že si z něj (knírku) vybírá špagety, co mu tam (v knírku) uvízly od oběda (špagety) (ty, co jsme měli k obědu). Ale podle výrazu, co měl v očích, bych řek, že myslel na něco jinýho.