Pražské domy přímo před našima očima ožívají, mění se v groteskní figury a zvou nás na tajemnou výpravu do svého hliněného světa. Tak by měl vypadat animovaný GOLEM. dočkáme se ho však někdy? Světově proslulý režisér Jiří Barta totiž na svůj unikátní film marně shání peníze. Už dvacet let. Svitne mu konečně zelená?
Pověst o umělé bytosti zvané Golem zná u nás snad každý, byť většina nejspíš v podobě hliněného obra, který zatápí Werichovi v Císařovu pekaři. Zcela jinak se slavnou legendu rozhodla zpracovat legenda animovaného filmu, režisér a výtvarník Jiří Barta, a bezděky vytvořila legendu další: svého Golema se totiž marně snaží přivést k životu už od konce 80. let. Právě tehdy vznikla první verze scénáře zcela jedinečné podívané, spojující hraný film s animací způsobem, jaký svět ještě neviděl. V roce 1993 Barta natočil sedmiminutovou ukázku své vize, která od té doby budí nadšení doma i po celém světě. Zájem projevili i producenti Shreka - v čem je tedy háček? Proč jsme se s Golemem dosud nesetkali v kinech?
Golem bez Golema
"Producenti mají vždycky nejdřív zájem, ale jakmile se dozví, kolik by Golem stál a jak dlouho by se točil, hned couvnou," svěřuje se Jiří Barta, který už podobných 'námluv' absolvoval více než dvě desítky. "Podle posledních výpočtů by natáčení vyšlo na 120 milionů korun a trvalo by dva až tři roky." Ve srovnání s hranými celovečeráky, které u nás spolykají okolo 30 milionů, by se tato částka mohla zdát vysoká, Barta se ale rozhodl pro trikový projekt, který nebude kopírovat známé postupy, ale naopak si pracně prošlape vlastní cestičku. Neopakovatelné kouzlo ukázky, v níž vrásčitý rabín kráčí Prahou a před očima mu přímo ožívají pradávné časy a domy, stojí na kombinaci hraných scén a animace hlíny, což je mimořádně obtížná a zdlouhavá metoda natáčení. Nejde ovšem jen o náročnou animaci, potenciální sponzoři se většinou leknou i netradičně pojatého příběhu. Jiří Barta spolu se scenáristou Edgarem Dutkou totiž nechtějí dělat 'Golema pro turisty', ale 'pro pokročilé'. A to finančníky děsí, protože podle nich by originalita diváky odradila. "Producenti vyžadují legendu v čisté podobě, jak se obvykle vypravuje. V naší stylizaci Golema nevidí, a tím je pro ně nepřijatelná," svěřuje se režisér. Barta se totiž tolik neinspiroval pověstí, podle níž za vlády Rudolfa II. uhnětl rabi Löw z hlíny svého obřího nádeníka, jako spíš románem Golem Gustava Meyrinka. Jeho hrdina na konci 19. století zkoumá pražskou židovskou čtvrť i různé zkazky o Golemovi, a současnost se mu začíná proplétat s minulostí. "Je to sice příběh o Golemovi, ale ten se tam vyskytuje spíš jako vzpomínka nebo přelud, a přesto je ho kniha plná. Je to vlastně Golem bez Golema, a toho bych chtěl také docílit."
Oživení neživého
Barta však nechystá ani čistou adaptaci Meyrinkova románu: "Použili jsme z něj jenom základní princip hledat Golema, hledat legendu a tajemství s ní spojené. Souvisí to ale i s animací jako takovou, protože animace je oživení neživého a Golem je o tomtéž - o oživení sochy." Hrdinou filmu je proto animátor, který jde po stopách hliněného muže: "Chce si ho uplácat a odhalit jeho tajemství, ale při tom se propadne do hliněného světa, kde je tou legendou obklopen," vypráví režisér. V zemi 'za hrnčířským kruhem' je možné cokoli, a tak tu nakonec ožijí i zmiňovaný rabi Löw a císař Rudolf II. Vedle exkurze do pražské historie si ale Barta pohrál i se samotným hebrejským slovem 'golem', které nabízí víc výkladů. "Jedna z mystických verzí je, že označuje nejen postavu, ale také viditelný, hmotný svět kolem nás," vysvětluje Barta. "Proto ve filmu chápeme židovské ghetto jako metaforu Golema - světa, kde žijeme. Těžko se o tom mluví jako o konkrétním příběhu, jde spíš o symboly, o ten pocit marného hledání, který je s Golemem spojený. A to všechno vytváří tajuplnou atmosféru a zvláštní proměnu člověka, který prožívá tuhle strastiplnou cestu."
Věčný alchymista
Takto originálně pojatý příběh přímo vyžaduje originální přístup, což je voda na Bartův mlýn. Experimentátorství má totiž v krvi odjakživa, svůj výtvarný styl mění s každým dalším filmem: "Líbí se mi hledání a míchání různých postupů. Film nemusí být jenom kreslený nebo jenom loutkový. Vždycky existuje cesta mezi, pořád se dá objevit něco nového." V Golemovi Barta propojil hned několik různých postupů v unikátní kombinaci, ušité legendě na míru: "Animací hlíny oživujeme hliněný svět a ten prolínáme se světem reálným, takže Golem je tam přítomný vlastně v každém okamžiku." Barta nejprve pomocí klasické kamery natočil pohybující se předměty: hodiny, židli nebo brýle. Takto získané záběry převedl do počítače, v něm věci vyjmul z jejich původního prostředí a vsadil do nového: "Bylo to, jako kdybych vystřihl z fotky objekt v různých fázích pohybu, a tyhle výstřižky pak postupně jeden po druhém vlepoval do nového prostoru." Dnes by se podobné záběry točily před klíčovacím pozadím, ale před patnácti lety byly počítače ještě primitivní, takže nad tímto postupem strávil Barta moře času. "Prokousávali jsme se krůček po krůčku k cíli, ale kdybych fotografické fáze stříhal normálníma nůžkama, asi tam sedím dodnes," vzpomíná režisér. Kromě takto 'vystřižených' objektů ovšem Barta pracoval také s dobovými fotografiemi a nově natočenými záběry ulic, domů, ale také lidí. Všechny tyto materiály mu však sloužily jenom jako polotovar: v další fázi spletitého procesu je totiž okénko po okénku promítal na hliněné reliéfy, kde byly vymodelované staré pražské domy. "Teprve pak jsme animovali hlínu, do níž jsme ještě navíc přidávali drobné věci jako třeba hřebíky, kamínky nebo provázky. A znovu se to okénko po okénku snímalo spolu s těmi záběry, které jsme na hlínu promítali." Výsledkem této mravenčí dřiny je ale strhující podívaná, plynule přecházející mezi hraným a animovaným filmem a stírající rozdíly mezi realitou a fikcí: ze zdí se tu vynořují groteskní obličeje, domy, které jsou současně "skutečné" i hliněné, se vymaňují ze sevření ulic, ožívají a narůstají jim oči a ústa, jimiž na nebohého rabína vyplazují jazyk?
Poručit hmotě
Jen málokdo si ale umí představit, kolik dřiny, pokusů a omylů se za výslednými sedmi minutami skrývá. Například aby mohli promítat obrazy na hlínu, museli Barta s animátorem pracovat prakticky ve tmě: "Nejtěžší bylo asi vyvážit obraz světelně a najít správný úhel pohledu na reliéf, aby působil plasticky. Když se na něj podíváte špatně, je to jenom placka, anebo zase naopak jen hromada hlíny." Filmaři navíc točili s hlínou sochařskou, které se animátoři vyhýbají - a vědí proč. "Hlína rychle schne. Kdybychom z ní dělali propracované figurky, hned druhý den by byly pro animaci nepoužitelné. My ale animovali reliéfy, a ty zasychají jen na povrchu, takže je stačilo přikrýt mokrým hadrem," vysvětluje režisér, který přesto chvíli zvažoval náhražku. "Zkusili jsme to s plastelínou, která se nám zdála ideální, ale nefungovalo to. Plastelína jinak odráží světlo a má jinou strukturu, takže se v ní modelace a tahy špachtlí neprojeví tak jako v hlíně. Ale hlavně: Golem prostě má být z hlíny." Není divu, že sedmiminutovou ukázku Barta točil déle než rok a stála tři miliony korun. "Ukázka vznikla díky grantu, ale to byla jen injekce do začátku. Pak už se bohužel nenašel nikdo, kdo by přisypal dalších 99?% rozpočtu," zesmutní režisér. Někteří šťouralové nechápou, že taková 'chvilka' mohla spolykat tolik peněz, ale přitom si neuvědomují, nakolik obtížná, a tedy i nákladná Bartova koncepce je. "Nejdražší je technologie a čas. Animace je pracná sama o sobě, ale tahle metoda je o to pracnější, že má tolik fází," pokrčí rameny režisér. "Kolegové se mě občas ptají, co že je na tom vlastně tak drahého. Ale já si ty ceny nevymýšlím. Teď točíme třeba loutkový film Na půdě. Máme na to desetičlenný tým a na rok najatý ateliér na Barrandově. Jenom zaplatit elektřinu, topení a honoráře nás stojí malé jmění. Pak tu máte techniku: kamery, počítače, foťáky, objektivy...vyjmenovává Barta. "A to si vlastně jenom hrajeme s věcmi a film vznikná ve studiu. Kdežto Golem by vyžadoval i exteriéry a stavbu dekorací v ateliéru, kde jsou nájmy mnohem vyšší. Pomalá animace a 'pixilace' herců by se nám tady tím pádem dost prodražily."
Obchodník s hlínou
Ojedinělý projekt přesto přitahuje zájem celého světa. Na Golema si brousila zuby japonská televize, producenti z Anglie či kanadská národní filmová rada: "Líbila se jim ukázka, ale když jsem jim poslal scénář, který vydá na půldruhé hodiny, odpověděli, že by je Golem zajímal, jen kdyby měl maximálně čtvrthodinku." Ukázka doputovala i do Hollywoodu: "Dívali se na ni ve studiu DreamWorks a projevili zájem, ale jen jako distributoři, peníze investovat nechtěli. Ale mě už to popravdě trochu unavuje, protože jsem na všechno zůstal sám," povzdechne si Barta. "Celé roky jsem musel odpovídat na všechny dopisy a stále někam posílat obrázky a scénáře. Jenže ono je to pořád totéž, a pořád bez konkrétního výsledku. Když sečtu všechen čas, co jsem nad tím za ta léta strávil, mohl jsem se rok v klidu válet někde u moře," usmívá se hořce. Jako by zkrátka s Bartovým Golemem splynuly ony s legendou spojené pocity marnosti a věčného hledání, které chce ve filmu zachytit. Ačkoli ale zatím jeho hliněný muž neprocitl, mrtvo okolo něj rozhodně není. "Ono se třeba rok nic neděje, a pak se z ničeho nic objeví dva zájemci za týden," říká Jiří Barta, vzápětí však přiznává, že ho nekonečné průtahy hodně vyčerpávají. Není divu: vždyť se ve stejném začarovaném kruhu motá už dvacet let. Přesto však stále doufá, že si svůj sen jednou splní a Golema natočí. "Meyrinkův román ve mně leží jako kámen, mám ho neustále před očima. Kdyby mi teď někdo řekl: natočte to, já vám na to dám, hned bych se do toho pustil. Třeba to ještě vyjde - doufám, že dřív, než mi bude sto let - ale prozatím prostě asi nepřišla ta správná doba nebo ten správný člověk," uzavírá režisér. Přejme Jiřímu Bartovi, aby ten pravý 'šém', který má podle pověsti Golema oživit, jednoho dne opravdu našel.