Tři herečky se nám svěřily, co pro ně bylo nejtěžší na teenagerských Pusinkách. Jedna musela přibrat deset kilo, druhá se zas při erotické scéně válela smíchy.
Letní putování tří holek, trable a sex… další teenagerská komedie? Spíš upřímný film o životě, tvrdí režisérka Karin Babinská, která si příběh frajerky Karolíny, introvertky Išky a oprsklé Venduly musela doslova vydupat ze země. Představitelky tří pusinek, jež čeká pár drsných lekcí, to ovšem neměly o moc lehčí.KARIN BABINSKÁ: První verze Pusinek vznikla už v roce 2001. Dnes z ní zbyly jenom ty tři kamarádky, které mají čerstvě po maturitě, vyrazí si spolu do Holandska, ale skončí úplně jinde.
SANDRA NOVÁKOVÁ: Obsazení se taky měnilo. Jen já u toho byla od začátku, ale stejně jsem musela pokaždé projít novým konkurzem. A pokaždé jsem roli Karolíny znovu dostala.
KARIN: Za ty roky jsme viděli snad tisíc holek, ale Sandra byla pořád nejlepší – a navíc prakticky nestárne. Išku měla třeba hrát Kristýna Liška Boková, ale potom porodila miminko. Když přišla podruhé na konkurz, bylo cítit, jak ji to mateřství změnilo. Mrzelo mě to, ale bylo jasný, že už nemůže hrát pannu…
MARIE DOLEŽALOVÁ: U konkurzu byla Karin drsná. Seděla u monitoru a říkala: My točíme hodně otevřený film. Byla bys ochotná se svlíknout? A já že ne. Ale Karin mi Išku stejně dala, přestože mě ve filmu čekala taky lesbická scéna.
PETRA NESVAČILOVÁ: Mně o konkurzu řekl Jirka Mádl, se kterým jsem chodila na gympl. Seděli jsme spolu v lavici, byl jako můj brácha. Jenže jsem tam přiběhla pozdě, Karin se už chystala odejít. Ale stejně řekla, ať to zkusím.
KARIN: Koukala jsem na ni s otevřenou pusou, protože to jednoduše byla ona! Už když herec vejde do dveří, poznám, jestli je to ten, koho hledám. Dala jsem Petře pusu a scénář. A nesekla jsem se.
PETRA: Vypadala jsem tehdy jinak než filmová Vendula, ale Karin věřila, že ji uhraju. Věděla jsem, že musím přibrat deset kilo, ale netušila jsem, že si váhu budu muset udržet rok, protože týden před začátkem se natáčení stopne.
KARIN: Producenti chtěli měnit členy štábu, vyházet třetinu scénáře… Bylo to nejhorší období mýho života, nechtělo se mi vylézat z postele. Říkali, že jsem debutant, vůbec je nezajímalo, že jsem natáčela například čtyřdenní reklamu v Kolumbii. Tak dlouho mě tlačili do kompromisů, až jsem se zařekla: buď ten film udělám tak, jak chci, nebo ho nebudu dělat vůbec. Ještě že jsem si původní verzi Pusinek nechala zapečetit u právníka, jen díky tomu to nemohli dát jinýmu režisérovi. No a potom se ten projekt naštěstí zalíbil producentu Viktoru Schwartzovi, který odkoupil práva, a o dalších prázdninách už jsme točili – naprosto svobodně, bez zásahů.
SANDRA: Nejdřív jsme z toho všichni byli špatní, ale nakonec nám ten rok docela prospěl, víc jsme poznaly svoje postavy a nějak se to všechno usadilo.
PETRA: Mně se moc líbilo, že budu hrát někoho jinýho, než jsem já, ale na place to bylo horší. Holky měly žabky, líčení, a já se pařila ve fuskách a bagančatech, mastili mi vlasy a zdůrazňovali beďary. Pořád jsem nosila jen jedno batikovaný triko, černý bombarďáky a maskáčový kalhoty. Byla jsem dva měsíce hnusná, ale nakonec mi to ohromně pomohlo.
SANDRA: Ta Vendulina zatrpklost a její sarkasmus se Petře dostávaly do života. Občas pak byla pěkně jízlivá, protože se necítila ve své kůži. Až když jsme měly den volna, byla to zase ona.
MARIE: Mě zase stresovalo, že po mně Karin chtěla, abych zhubla. Možná to byla jen taková její finta, každopádně jsme se cítily stejně jako naše postavy.
KARIN: Mým cílem bylo hlavně to, aby tam byly opravdový emoce. Nic jsme nekašírovali, nepoužívali umělý slzy…
SANDRA: Všechno jsme si to prožili. Dokud to nebylo skutečný, nešli jsme dál. Můžete zahrát pláč, můžu se tady na místě rozbrečet, potečou mi slzy, ale pokud mě to nebude vážně bolet, bude to falešný. A Karin tohle vždycky cítila.
MARIE: Hodně pomáhalo i to prostředí kolem Mostu, kde jsme točili. Přijeli jsme třeba na starý koupaliště a Karin povídá: Tak, tady ani nebudete muset nic hrát, deprese na vás padne sama.
KARIN: Lokace jsme hledali dva roky. Šlo mi o industriální krajinu, rovnou, plochou, bez stromů – to aby se holky neměly kam schovat, kam utéct.
SANDRA: Před některými scénami taky nebylo úniku. Každá jsme měly jednu, které jsme se bály. Ta moje byl striptýz před Iščiným bráchou. Nejtěžší byla ta psychická nahota: Karolína je pozérka, věčně nad věcí, ale tehdy to přestane ovládat, ztratí půdu pod nohama.
PETRA: Já se zase bála scény znásilnění, ale nakonec mi přišla děsně srandovní, mezi záběry jsem se pořád pubertálně smála. Seděla jsem na popelnici, dělala jsem ty pohyby a zvuky, pak mi tam koukal holý zadek… (smích)
KARIN: Nikdy bych herce nezneužívala, chtěla jsem po nich jenom to, co bych udělala sama. Petra se třeba v jednom záběru měla vyčurat na podlahu, jenže jí to pořád nešlo, tak jsem se jí nabídla, že si tam dřepnu s ní… A ona najednou říká: Už to bude! a vydala neskutečný vydechnutí. Kdybych jí dala nějakou lahev s vodou, aby ji vystříkla, nikdy by tu úlevu neprožila. To se nedá nahrát.
MARIE: Mě Karin taky strhla, ale když se měla točit ta moje lesbická scéna na záchodě, stejně mi bylo celý den blbě.
KARIN: Několik lidí už mi řeklo, že jim ta scéna vadí, ale já nechci před ničím zavírat oči, tyhle věci se prostě dějou. Chtěla jsem, aby kamera byla jako další postava, aby s nimi byla pořád, viděla všechno. U filmů mi vadí, že když mě něco začne zajímat, kamera vypne a já vidím, až co bylo pak. Mě baví ta chvíle, kdy se to řeší. Ty reakce a emoce. To jsou nejbolestivější, ale nejlepší chvíle.
SANDRA: A je to vidět i na projekcích. Lidi nevědí, na co jdou, a pak se s tím třeba čtvrt hodiny srovnávají. Dokonce i já jsem to musela chvíli rozdýchávat.
KARIN: Často dostávám reakce i druhý den, a to mě těší. Jasně že bych chtěla, aby do kina chodili lidi, ale nakonec je hlavní, že se ten film líbí mně. Protože vím, že jsem pro něj udělala maximum. A nedělala jsem žádné kompromisy.
