Po oscarovém Tygru a drakovi je na světě další antigravitační příběh se spoustou Číňanů divoce mávajících meči. Legendární režisér Zhang Yimou se po takřka civilních námětech odvázal a roztočil tolik peněz, že to Čínská lidová republika nepamatuje.

Tygr a drak jako by před dvěma lety zbavil štamgasty příměstských multiplexů strachu z podivných filmů, kde se mluví trhanou řečí a závěrečné titulky připomínají jídelní lístek z čínské restaurace. Koktat originální názvy kdejakého asijského titulu se stalo součástí stylu, a pro režiséra Zhanga Yimou tak nastal ten pravý čas na akci. Najal nejlepší lidi z oboru, obrnil se trpělivostí a u soudruhů si nakonec prosadil výpravnou ságu za třicet milionů dolarů, což je částka, o kterou si naposledy řekl stavitel Velké čínské zdi. Režisér se filmem navíc nepřímo pokouší najít odpověď na otázku, jestli kung-fu popírající zemskou gravitaci bylo jen módním výstřelkem a zda svérázný styl bojového baletu ještě vůbec někoho zajímá. Hrdinu sice na Oscarech porazilo německé Nikde v Africe, ale jednoznačnou odpověď pravděpodobně přinesou až tržby ze severoamerické distribuce, kam se film chystá až v zimě.
Na světě každopádně není člověka, jenž by byl do souvislosti s kultovním Tygrem a drakem dáván s takovou nelibostí jako právě dvaapadesátiletý Zhang Yimou. "Ať už je Hrdina zmiňován v kontextu s jakýmkoli filmem, myslím, že si vždycky dokážu zachovat vlastní styl, a navíc jsem ve filmu schopen ukázat pochopení pro čínskou kulturu," vysvětluje ve zjevné narážce na osud Tygra a draka v Číně, kde během projekcí diváci usínali. "Víte, režisér Ang Lee byl vychován na Západě, umí výborně anglicky, a titulky k filmu si tedy upravoval sám. Věděl, jak je má vyladit, aby cizince dokonale oslovily. V Číně jsme ovšem původnímu znění pochopitelně rozuměli a slyšeli například tu špatnou mandarínštinu herců jako Chow-Yun Fat nebo Michelle Yeohová." Pak ještě následuje vyznání obdivu k talentu Anga Lee, ale to už je pro náš příběh poměrně nepodstatné. Daleko důležitější je úctyhodný výčet jmen, které se Zhangu Yimou podařilo na příběh odehrávající se před dvěma tisícovkami let na sklonku dynastie Qin naverbovat. Jen letmo: Maggie Cheungovou a Tonyho Leunga jste minulý měsíc mohli například vidět v hlavních rolích romance Stvořeni pro lásku, Jeta Li není třeba představovat a bojového umělce Donnieho Yena jste zase mohli zaregistrovat v Rytířích ze Šanghaje. Ti všichni si užili na sto padesát natáčecích dnů naplánovaných od sedmi hodin ráno do půlnoci, které navíc museli trávit v koutech ČLR, o kterých ani komunisté nevědí, že jim vlastně vládnou. Některé zvláště fotogenické souboje se prý dokonce natáčely i měsíc, alespoň to tedy tvrdí mistr akčních scén Ching Siu-Tung, jenž měl za úkol celou choreografii snímku. Mimochodem, když se ho zeptáte, jak se jeho styl liší od toho, co jeho slavnější kolega Yuen Woo-ping předvedl v Tygru a drakovi nebo Matrixu, odpoví jako buddhista: "On je síla, já jsem krása." Ostatně jiný přístup, než je u tohoto žánru obvyklé, se pokusil najít i režisér: "Když se podíváte na historii čínské dobrodružné literatury, zápletka je pokaždé stejná - zabil jsi mého mistra, tak také zemřeš - a objevuje se i v každém filmu od Bruce Lee až po Jackieho Chana. Já jsem na to chtěl jít jinak a hrdiny jsem naopak motivoval touhou po konci války. Srdce je pro ně důležitější než meč."
Hrdina je režisérovou první výpravou na pole akčních filmů, kterým zvláště v Asii dominují daleko zběhlejší řemeslníci. Jejich talent se však v tomto srovnání drží opravdu při zemi. Yimou pravidelně soutěží v Benátkách, Cannes nebo Berlíně, dodnes má za sebou třináct filmů a jako jeden z mála velkých současných režisérů dosud nepodlehl volání Hollywoodu. Co na tom, že moc neumí anglicky. Vždycky chtěl zůstat právě v Číně, kde se naučil bruslit mezi cenzurou a vlastním svědomím. Doma je tak sice vnímán jako kontroverzní, ale zakázaný také není. A právě o Hrdinovi se někdy píše jako o jeho vstřícném kroku vůči režimu, který částečně hradí režim sám. Velké davové scény by se například bez účasti lidové armády ani natočit nedaly.
Dnes už sice herci vyprávějí jen veselé historky z natáčení (pohmožděné končetiny a zraněné oči se již dávno zahojily), ale práce pod velením tvůrce, který věří, že nezapnutý knoflík na jedné z uniforem několikatisícového vojska zkazí celý snímek, mohla vzdáleně připomínat otroctví na rýžových plantážích. V jedné z nejvýraznějších scén snímku se dvě červeně oděné ženy utkají v dubovém háji, kde kolem nich poletují oblaka žlutého listí. Yimou však trval na tom, aby se v záběrech objevovala pouze starověká odrůda dubu, jež roste jen kdesi uprostřed Mongolska. "Poslal jsem tam člověka, jehož úkolem bylo hlídat barvu listí," prozrazuje skalní perfekcionista. "Na video natáčel, jak ze zelené přecházejí do žluté. Každý den jsem mu volal a ptal se na jejich barvu. Dlouho byly moc zelené, ale když jich konečně polovina zežloutla, celý štáb se musel ze dne na den přesunout na sever." Bojovou scénu pak snímaly tři kamery, a filmaři dokonce vymysleli speciální systém klasifikace dubového listí. Tzv. speciál se mohl hercům házet do obličeje, první jakost vyplňovala prostor mezi nimi a kamerou a třetí jakost poletovala až za bojující dvojicí. Jak režisér rád připomíná, ve snímku jsou místa, kdy hlavní roli hraje právě barva. Hrdina je totiž vlastně jen jeden příběh vyprávěný z různých úhlů, z nichž každý má svoji vlastní barvu: červenou, bílou nebo modrou. "Výtvarnou stránku jsem se snažil posílit na úkor textu, takže ve filmu najdete řadu míst, kdy děj vypráví jen obraz podkreslený hudbou," říká Zhang Yimou, který v sedmdesátých letech, kdy začínal jako kameraman, prodával vlastní krev, aby měl na filmový materiál.
V Číně měl snímek premiéru loni v říjnu a podle diváků kempujících před pokladnami kin noc před zahájením prodeje se zdá, že Zhang Yimou by mohl být spokojen, i když ani tržby z miliardové vlasti producentovi snímku údajně nezaručují konečný výdělek. Mimo jiné i proto, že v čínštině zůstává slovní spojení "autorské právo" stále nepochopené. Návštěvníci prvních veřejných projekcí prý dokonce museli odevzdat veškeré osobní věci před vchodem do sálu (miniaturizace videokamer je v Asii nevyzpytatelná) a ochranka pak na diváky dokonce dohlížela za pomoci přístrojů pro noční vidění. Na rozdíl od Tygra a draka nespal nikdo.

FOTO: Russel Wong, HCE